Metan se zpracovává jednodušeji a levněji než CO2
Metan je skleníkový plyn s potenciálem globálního oteplování. Jeho vliv na klima není tak zjevný, poněvadž jeho životnost (12 let) je výrazně nižší než doba životnosti CO2. Podíl metanu na emisích skleníkových plynů za sto let činí 14 %. Pokud však tento podíl vztáhneme k období 20 let, již se blíží ke 40 %, což je prakticky srovnatelné s podílem CO2. Vývoj řešení na omezování emisí metanu by tedy vedl k rychlejšímu celosvětovému snižování emisí skleníkových plynů, a to během pouhého desetiletí či dvou. Navíc je zachycování a další využívání metanu jednodušší a méně nákladné, než je tomu u CO2.
Jaká řešení zhodnocování metanu nabízí kruhová ekonomika?
Veolia vyvíjí řešení, která umožňují zachycovat metan z odpadů a následně jej přeměňovat na elektřinu či na teplo, a to v partnerské spolupráci s městy a obcemi, ale i s průmyslovými podniky. Například ve francouzském závodě Artois Veolia pomocí metanizace organických složek přeměňuje odpady na bioplyn a kompost, v Číně skupina zachycuje a energeticky zhodnocuje plyn z podzemní skládky v Laogangu při výrobě elektrické energie.
Je nutno zavést dvojitý princip, že „znečišťovatel platí“, a naopak „ten, kdo znečištění odstraňuje, je podpořen“.
Náklady na řešení, jež umožňují snižovat objem metanu a oxidu uhličitého vypouštěného do ovzduší, nejsou dostatečně začleněny do hospodářských činností. Máme-li v boji proti klimatickým změnám uspět, je nutno zavést robustní a zároveň předvídatelnou cenu uhlíku tak, aby investice směřovaly do technologií, které produkují méně emisí uhlíku. Na skleníkové plyny je třeba uplatňovat tzv. princip polluter pays, tedy znečišťovatel platí, který se v praxi osvědčil u odpadních vod a odpadů.
„Žádné ze stávajících řešení na snižování emisí uhlíku se nerozšíří v dostatečné míře, dokud nebudou stanoveny poplatky, které budou znečišťovatele odrazovat od znečišťujících technologií, a naopak ty, kteří znečištění omezují, budou motivovat – v souladu s dvojitým principem, že „znečišťovatel platí“, a naopak „ten, kdo znečištění odstraňuje, je podpořen,“ vysvětlil Antoine Frérot.
Řada měst a firem, které naplňují nízkouhlíkové strategie, od států očekávají, že stanoví stabilní motivující rámec, který zajistí bezpečnost jejich investic do snižování uhlíkových emisí.
Antoine Frérot je přesvědčen, „že realistické řešení spočívá ve vytvoření skupin států, které se budou sdružovat na základě účinných pravidel spolupráce a které budou v dlouhodobějším horizontu konvergovat. S finanční motivací a smělými předpisy dokážeme boj proti změnám klimatu vyhrát.“