OSN připomíná, že do roku 2030 se bude planeta potýkat se 40% deficitem vody, a vyzývá k udržitelnějšímu hospodaření s vodou. Jak si to vykládáte?
Především je třeba si otázku správně položit. Celkové množství sladké vody na Zemi se nemění, ačkoli její omezená dostupnost by mohla svědčit pro opak. Zejména s nárůstem počtu obyvatel spotřeba vody prudce stoupá. Je třeba mít rovněž na paměti, že jde vždy o problém lokální, neboť voda je těžká a její doprava je velmi nákladná. Každých sto kilometrů zvýší cenu vody dvojnásobně.
Proto je nutno s vodou lépe hospodařit?
Prioritou je boj proti plýtvání ve všech dotčených sektorech: zemědělství, průmysl, města i domácnosti. V zemědělství je nejlepší volbou, je-li to možné, kapková závlaha, která umožní dosáhnout stejného výnosu při třetinové spotřebě vody. Hodí se zejména pro intenzivní pěstování a její použití není složité. Pokud jde o průmysl nebo města, to vyžaduje větší odbornost. Umíme například dobře zjišťovat úniky – hlavně ultrazvukem, to ale předpokládá sofistikované know-how. Je potřeba mít dobře vyškolený personál. Přitom často je snazší infrastrukturu vybudovat, než ji dobře provozovat. Platí to spíše pro města než pro podniky. A konečně jsou tu domácnosti, u domácích spotřebičů bylo dosaženo velkého pokroku. Spotřeba vody se v nich za čtyřicet let snížila desetinásobně. A úniky vody se dnes opravují mnohem rychleji než kdysi. Ani si to neuvědomujeme, ale velmi tenkým nepřetržitě tekoucím proudem vody odteče během jednoho dne 500 litrů. To je objem vody, který spotřebuje čtyřčlenná rodina za den.
Můžeme se spolehnout jen na dobrou praxi, nebo bychom měli také využívat nové technologie jako třeba odsolování?
Technologii odsolování umíme dobře. Ale i když jsme cenu snížili desetinásobně, bude to pořád nákladné a vysoce energeticky náročné. Výroba 1 m3 vody z čisté podzemní vody stojí asi 5 centů, ze špinavější řeky jako Seina to je 25 centů. Ale když jde o mořskou vodu, stoupnou náklady na 75 centů. Sůl se skládá z tak malinkatých molekul, že je extrémně obtížné je extrahovat. Je to investice do výroby o určité kapacitě za předpokladu, že je v blízkosti moře a že jiné řešení neexistuje.
Jaké jiné technologie připadají v úvahu?
Jednou z nich je opětovné použití odpadních vod. Tato voda je tam, kde ji potřebujeme, v množství, které se přibližně rovná spotřebovávanému množství. K recyklaci ji stačí zpracovat, což umíme dokonale. Je to forma kruhové ekonomiky, a ta umožňuje řešit omezené zdroje a zároveň má tu výhodu, že je levnější než odsolování.
Existují však velké psychologické zábrany vůči konzumaci vyčištěné odpadní vody, která neprošla přes půdu …
Skutečně je tu odvěký strach ze špinavé vody, je to tabu. Zpočátku tuto vodu můžeme používat v průmyslu nebo v zemědělství. Zábrany obyvatel ale začínají mizet. Ve Windhoeku, v hlavním městě Namibie, pochází více než 50 % dodávané vody z vody recyklované. V Singapuru město získalo lidi tím, že nejdříve nabídlo malé lahvičky s recyklovanou vodou dětem při sportovních aktivitách s tím, že se předpokládalo, že si děti lahvičky odnesou domů. Dnes představuje 10 % spotřeby vody ve městě právě recyklovaná voda. Někdy je návrat k přírodě neobyčejně symbolický jako v Berlíně, kde je voda vypouštěna zpět do země a z ní se pak o jeden kilometr dál znovu čerpá. Budoucnost je v recyklaci, spíše než technologie je to způsob života. Představuje udržitelný rozvoj a zároveň je v souladu s politickými rozhodnutími.
Jsou v dnešní době výzvou z hlediska čistoty vody stopy léků nebo všemožné chemické molekuly, které ji znečisťují?
To jsou látky, které umíme dokonale změřit. Umíme vyrobit ultračistou vodu, která se ostatně používá v průmyslu u některých nových technologií. Je tak čistá, že kdybychom ji chtěli pít, museli bychom tam dodat minerály. Dnes umíme vyčistit všechno, to není žádný technický problém a řešení máme na všechny výzvy. Zbývá jediná otázka, jak to udělat ve velkém a za přijatelnou cenu.